Žila byla dívenka jménem Anežka, která byla pořád se svým pejskem Bobešem. Bobeš byl pořádný chlupáč. Měl tak jemňounkou a bílou srst a Anežka ho zbožňovala. Tento chundeláč byl její nejlepší parťák a všechny lumpárny dělali spolu. Jednoho dne povídá Anežce její maminka: „Anežko, vezmi Bobeše ven na procházku a doneste mi jablíčka ze zahrádky.“ „Dobře, maminko,“ řekla Anežka a připevnila Bobešovi vodítko kolem krku. „Hlavně buď opatrná, Anežko.“ zavolala ještě maminka na Anežku a usmála se na ni. Maminka má ten nejkrásnější úsměv, pomyslela si Anežka. „Tak pojď, Bobeši. Musíme mamince donést jablíčka na koláč. Mňam.“ Anežka se mlsně olízla a už se nemohla dočkat, až všechno sní.
Bobeš vesele štěkal a neustále pobíhal kolem Anežky. Když se dostali až na zahrádku, tak Anežka posbírala do košíku pár spadaných jablíček na trávě a už už se chystala zpět za maminkou, když v tom Anežka zaslechla zaskučení. „Co se to děje? Bobeši, kdepak jsi?“ Anežka nemohla nikde Bobeše najít a vylekaně pobíhala po zahrádce a pořád volala: „Bobeši, Bobeši.“ Jenže Bobeš nikde nebyl. „To je ale pohroma.“ řekla si Anežka. V tom zaslechla to zaskučení znovu. Odkud se to asi ozývá?
Anežka šla po zvuku skučení a pak konečně našla Bobeše. Jenže co se to stalo? Bobeš měl zaklíněnou tlapku mezi kamením. „Ale ne!“ zvolala Anežka. „Bobeši, počkej, pomůžu ti.“ Anežka se rozběhla k Bobeši a snažila se odvalit kámen, který zaklínil Bobešovu tlapku, ale kámen se ne, a ne pohnout z místa. Anežka byla bezradná. Co teď? „Bobeši, počkej. Dojdu pro pomoc.“ Anežka se rozběhla za svou maminkou. „Mami, mami.“ „Co se děje, Anežko?“ „Bobeš má zraněnou tlapku. Má ji pod kamenem a nemůže ven.“ „To je mi ale nadělení,“ řekla maminka a rychle se rozběhla za Anežkou. Bobeš mezitím kňučel a čekal na svou záchranu. Mamince se podařilo odvalit kámen a poté i s Anežkou Bobeši tlapku ošetřily.
Jakou to měl Bobeš radost, že má naráz tolik pozornosti. Pak maminka dopekla koláč a hezky se najedli i s tatínkem. Jen Bobeš měl smůlu, protože po jablíčkách by ho bolelo bříško. Anežka ale byla smutná, a tak poprosila maminku, jestli by Bobeš mohl také dostat nějakou dobrotu. Maminka spokojeně kývla hlavou a podala Bobeši kus pořádné šunky. Jak se Bobeš oblizoval a spokojeně vrtěl ocáskem. Anežka měla radost a poděkovala mamince, že zachránila Bobeše.
